Instagram detox

Jak moc nás svazují?

Řeč je o sociálních sítích. Je to s nimi trochu jako s tím ohněm, dobrý sluha, špatný pán. Trochu povrchní, když svůj názor sdílím právě přes ně, že? Dokážeme bez nich vůbec normálně fungovat? Jak moc nám na sebevědomí přidává pocit, že se líbíme někomu, koho zřejmě nikdy fyzicky nepotkáme? Jak moc se nás dotýká unfollow, follow, komentář? Jak moc nás svazují pravidla komunity sociálních sítí a jde vůbec o pravidla nebo o hru? Nevím, jestli si příliš netroufám, když mluvím v množném čísle, protože velké většině lidí jsou některé z výše jmenovaných věcí buřt. Jenže nikdo z nás nemůže popřít ten šílený dopad, který mají sociální sítě na náš život. Stačí se projet metrem. 7 z 10 lidí bude v ruce držet smartphone. Jsem taky jednou z „obětí“, ale zároveň si toho jsem vědoma. Kolikrát jsem přemýšlela, že si smažu všechny ty aplikace, které mi ubírají nejvíce času z reálného života, ale nedokážu to. V mém případě jde hlavně o Facebook a Instagram. Je to špatný, ale zároveň dobrý si připustit, že se nějakým způsobem staly součástí mého života. S určitými příspěvky mám spjaté vzpomínky. Tyto appky pro mě znamenají platformu, kde se snadno spojím s jakýmkoliv člověkem a mnozí uživatelé jsou pro mě inspirací. Kde jinde se dozvědět, kde se otevřelo nové bistro, kde jsou jaké výstavy a koncerty? A kde jinde nechat vyřádit svojí kreativní část osobnosti a pochlubit se tím světu? To je ta odvrácená strana mince…

Jojo six packy, dokonalý životy, motivační citáty…mám pokračovat? Nejspíš ne, už jste podobných vyjádření určitě četli na tisíce. Co dobře vypadá, to se nám přirozeně líbí, proč by člověk měl ukazovat světu své slabosti, když může ukázat své přednosti? Dostávám se na tenký led a zároveň musím sáhnout hluboko do svého svědomí, protože sama jsem tuhle iluzi vytvářela (podle někoho možná stále vytvářím). Nejhorší to bylo asi ve třeťáku, pak jsem pochopila, že mě žádná sociální síť na světě nedokáže udělat tak šťastnou, jako setkání s opravdovými přáteli, rodinou a blízkými. Ale zároveň mě baví SDÍLET, baví mě udělat si snídani s food stylingem level milion, baví mě sdílet na jaký dovolený jsem, s kým jsem, jak výjimečný den mám. Jen už to nedělám s pocitem, že potřebuju ty srdíčka a že jich s každou fotkou potřebuju víc a víc, prostě sdílím to, co cítím. Chápu, pro někoho bláznovství a nesmysl, ale jsem si jistá, že je tu i jiná skupina lidí, která chápe, co tím vším myslím. Bylo jen otázkou času, kdy přijde detox, teda ne bez sociálních sítí celkově, ale alespoň bez toho Instagramu, který mi více než radost, přinášel pocity méněcennosti.

Můj detox

To bylo tenkrát (půl roku zpátky), kdy jsem panikařila z maturity. Svaťák jsem měla měsíc (maturovala jsem jako poslední), takže jsem měla dostatek času na to přemýšlet co dělat, když ne se učit. Kdy jsem byla přesvědčená, že do hlavy takový množství informací prostě nemůžu v žádným případě dostat (heh zpětně bych si nafackovala). A tak jsem pro jistotu nedělala nic, asi tak 2 týdny jsem se litovala a prohlížela si denní příběhy ostatních. Připadala jsem si k ničemu, demotivovaná…A ten skvělej instagramovej život tomu ani za mák nepomáhal. Každou noc jsem usínala s pocitem, že takhle to dál nejde, že musím něco udělat, že až druhý den ráno vstanu, konečně něco začnu dělat. Ale běda. Mojí každodenní ranní, polední, odpolední, moment vlastně celodenní rutinou se stal Instagram a jeho (ne)realita. Když se na to zpětně podívám, měla jsem docela problém. Ve scrollování Instagramem to zašlo tak daleko, že jsem třeba jen stále aktualizovala stránku a čekala, až někdo přidá fotku, video, denní příběh….Prostě cokoliv, co by mě vytrhlo od toho stresujícího pocitu, že nic nestíhám. Je to zvláštní, sociální sítě by měly člověka podněcovat k nějakým činům, ale já to měla přesně naopak. Čím víc času jsem trávila nad životy ostatních, tím míň jsem měla chuť měnit ten svůj.

A pak, jako rána z čistého nebe, se v sekci „Mohlo by vás zajímat“ objevil Kristýnky profil @zanormalniholky. Věřím v osud a myslím, že tohle bylo jeho zásluhou. Nebo to byl algoritmus? Čert to vem. Každopádně, začala jsem jí sledovat a o pár dní později koukala na její live stream s Janou z @cukrfree.cz. A to byla ona poslední kapka, která chyběla, aby se moje pomyslná káď demotivace přelila. Mluvily tam o spoustě věcí, ale dialog na téma vliv sociálních sítí na psychiku lidí mi utkvěl v paměti. Až tenkrát jsem si uvědomila, že místo toho, abychom pracovali sami na sobě, intenzivně „pracujeme“ na tom, abychom věděli, jak rostou osobnosti ostatních. Jaké outfity dnes frčí, bez jakého filtru bude náš feed nudnej, za jaký produkt se staví ten a ten influencer, kouzlo sebelásky a mohla bych pokračovat do nekonečna. Začala jsem nenávidět celej ten svět povrchností! Vím, že to může působit falešně, když to píšu já, holka, která miluje, když je něco esteticky dokonalý, ale je to tak. Vzala jsem telefon a plná zvláštního pocitu jsem přestala sledovat lidi, kteří mi buď nic nepředávali, jejich život byl tak dokonalej, až mi z toho bylo psychicky špatně a nebo byli úplně cizí. Vida, o sto (pro mně naprosto zbytečných lidí) méně. V ten samý den jsem poprvé, po 4 letech mé existence na Instagramu, vymazala onu aplikaci z telefonu. Finito.

Myslela jsem, že můj pocit prázdnoty bude ještě větší, než byl předtím. Ale pravda byla taková, že se mi neskutečně ulevilo. Ten balvan, který mě tížil, byl pryč a já ten večer spokojeně usínala s pocitem, že až ráno vstanu, bude to kompletně jiný den. A taky že byl. Hned ráno jsem sice instinktivně sáhla po telefonu a chtěla přejet prstem po tom duhovým čtverečku, abych zjistila, kdo kde zase kalil a kdo se naopak hroutí pod tíhou učení. Jenže čtvereček nikde nebyl. A tak jsem šla místo do Apple Store do kuchyně, udělat si snídani, která vypadala a chutnala skvěle a kterou jsem sdílela jen sama se sebou. Bez Instagramu jsem to zvládla 3 týdny. Slyším zvuky fanfáry!!! Vydržela bych to i dýl, ale po maturitě jsem si stáhla aplikaci znova, abych byla zase v kurzu. Na další měsíc jsem vůbec neměla nutkání koukat se každou chvíli na Instagram a byla to paráda. Teď už jsem opět ve fázi, kdy jsem všudypřítomnosti denních příběhů zase navykla. Ale už to nejsou denní příběhy pro mě „toxických lidí“, ale lidí, kteří mě nějak obohacují, baví, nebo mě prostě zajímá jejich život. Okej, jsem trochu stalker, ale ruku na srdce, kdo není? Občas si Instagram smažu na tři dny, abych si tak trochu odpočinula, občas uberu follow některým lidem, kteří už mě nebaví. Takže klidně pochopím, když po tomto článku odeberete follow i mně. Proti gustu žádný dišputát. Ono je vážně dobré mít na těch sociálech uklizeno a vůbec nejlepší je, občas je smazat a udělat si pořádek ve své hlavě.

By Zaneta