Občas je v pohodě nebýt v pohodě
Někdy si říkám, proč ten blog vlastně mám. Půl roku žádný článek? Opravdu si tleskám. Nazvat to spisovatelským blokem by v mém případě bylo trochu směšný, ale žádný jiný terminus technicus mě nenapadá. I když možná ano – strach. Strach z toho, co si o mně bude myslet okolí (a to se bavíme o mém blogu s nijak závratnou čteností – zdravím svou rodinu) a strach nazývat věci pravým jménem.
Než se pustím do podrobností, tenhle článek bude jeden z těch osobnějších a píšu ho v konečně spokojeném rozpoložení. Nechci jím vzbudit pocit lítosti ani smutku, ale jen potvrdit, že občas je v pohodě nebýt v pohodě. A že i cesta je cíl.
Během uplynulého půl roku jsem ve skutečnosti psala a rozhodně ne poskrovnu. Jenže většina článků neměla ani začátek ani konec, natož nějakou pointu. A tak články zůstaly uloženy v textových dokumentech nebo se jednalo o myšlenky útržkovitě rozházené po papírech, nad kterými jsem si lakovala nehty. Brala jsem to jako formu terapie a stále beru – co nesnesou lidský uši, papír snese zaručeně. Jedním z důvodů, proč jsem přestala články zveřejňovat byl asi fakt, že moje psychika dostávala tak trochu na prdel. Jednak vinou problémů zdravotních a jednak vinou vlastních rozhodnutích jsem upadávala do stavů, kdy jsem ráno nechtěla vstát z postele, takže tímto děkuju všem lidem, kteří mě z tý postele dokázali vytáhnout a já mohla přijít na jiné myšlenky. Nejsem psycholog a slovu úzkosti a deprese se záměrně vyhýbám, ale najednou se sešlo tolik nepříjemností, že mi zkrátka nebylo hezky. A co hůř, vědomě jsem to ignorovala. Abych nad sebou nemusela přemýšlet, snažila jsem se všemožně zaměstnat svůj mozek… Věty jako, „Hlavně něco dělej a nepoddávej se tomu. Nic tak zlýho se ti neděje, takže nemáš právo fňukat,“ se staly mojí denní mantrou. A kromě blogovacího bloku se uvnitř mě pomalu začal projevovat dosud neznámý stav – zákaz brečet. Byla jsem emočně otupělá, cynická a kupodivu se i hodně smála – smích totiž občas nevědomky používám jako obranný mechanismus. Taky jsem tajně doufala, že přijde někdo, kdo mě z toho dostane. Díkybohu nikdo takový nepřišel a kdyby ano, nejspíš bych ho litovala, protože své problémy bych na něj akorát tak přenesla. Z určitých věcí se holt člověk musí dostat sám. Je sice v pořádku říct si o pomoc a příjímat pomocnou ruku, ale zároveň bychom měli mít schopnost se jí taky včas pustit.
Čím víc jsem si nedokázala porozumět, tím větší pro mě byl problém sdílet své opravdové pocity i s blízkým okolím, natož s cizími lidmi. Daleko komfortněji jsem se cítila v roli, kdy si o mně OSTATNÍ mysleli, že jsem v naprostý pohodě a onou větou „Je mi to jedno.“ jsem tu pohodu nalhávala i sama sobě. Zařekla jsem se, že ze svého blogu neudělám hromádku neštěstí, která by se podmanila trendu, že být v depresi je in. Jenže, jak už bylo řečeno výše, občas je v pohodě nebýt v pohodě… A tak jsem čekala, až přijde vhodná doba a já budu schopna sednout si, urovnat si myšlenky a opět se odrazit. A ta doba přišla. V tom abych si konečně začala naslouchat mi paradoxně pomohla celá situace kolem pandemie. Domácí prostředí, a tak trochu nedobrovolné prázdniny mi dovolily zpomalit, aniž bych měla pocit, že mi ujíždí vlak. Stejně jako většina lidí, i já měla čas přemýšlet a učila se být v pohodě jen sama se sebou, což se mi celkem zalíbilo. Asi vyčerpanost z randění nebo co. Jasný, jsem teprve na začátku téhle cesty a lhala bych, kdybych řekla, že mi tenhle free život na 100 % vyhovuje, ale přítomnost někoho dalšího se učím vnímat jako třešničku na dortu. Ne jako otázku celého korpusu, který dortu (čti životu) udává tvar. V určitě rovině to zní trochu sobecky, ale zrovna v tomhle případě bych slovo „sobec“ zbavila negativní konotace. Prostě je důležitý si uvědomit, že pokud pocit vnitřního štěstí bude záviset na přítomnosti někoho dalšího, nebudeme mít svůj život pevně v rukou my, ale osoba, které to nemusí příslušet. A to teda v žádným případě!
Možná se teď ptáte, kam celý článek směřuje. Chápu a asi vás zklamu, článek žádný směr nemá. Je to vlastně takový můj manifest. Blog beru jako jeden z mála prostorů, kde (když chci) můžu veřejně publikovat sálo dlouhé myšlenky ke kterým jsem došla v rámci svých sedánků nebo během zajímavých konverzací. Takový můj pozemek, který si čas od času ráda projdu, abych zjistila, kam jsem se v životě posunula. Vím, že kombinace témat jídlo & cestování & sebepoznání nejde úplně dohromady, a chtěla bych se víc profilovat, ale přesně tahle tři témata mě momentálně dokonale vystihují. A ono taky psát o jídle je vcelku snadná věc, ale jít s vlastní kůží na trh je pro mě výzva. Jsem si vědoma síly slov, a i když můj blog nebude mít dosah tweetu Trumpa, nerada bych kohokoli negativně ovlivnila. Proto říkám narovinu, že to o čem píšu a psát budu, jsou mé názory, ke kterým jsem došla selským rozumem, životními zkušenostmi a čtením. Chápu, že v době, kdy nepodložená tvrzení otřásají společností, je to trochu neomalený způsob prezentace (a já jakožto člověk, kterému není úplně jedno, co do té virtuální bubliny tlačí, si toho je vědom), ale chci být slovně autentická.
Shrnuto podtrženo, tímhle článkem jsem, zdá se, prolomila svůj blogovací blok. Gratuluju si. A myšlenka nakonec? Je fakt osvěžující si občas připomínat, že ve skutečnosti jsme většině lidí jedno. Takže se nenechte sestřelit strachy z názoru od ostatních. Svěřujte se, sdílejte a tvořte. Prostoru na to máte spoustu a cestu k těm správným lidem si to vaše dílo vždycky najde.
W/ love Žaneta