Důvěřuj nebo prověřuj?

Čtu si pět let starý číslo časopisu, který jsem našla u mamky v práci a k tomu piju kafe z automatu. Z žádnýho KeepCupu, ale z takovýho toho hnědýho plastovýho kelímku (#neplastuj). Můj život je fakt jedno velký překvapení. Od kávy ze skvělých pražíren ke kafi z automatu, kterým bych normálně pohrdala, ale dneska tu instantní věc vypiju. Zažívám takovej životní flashback. Listuju tím časopisem, prohlížejíc si, co podle toho lifestylovýho plátku frčelo v mých patnácti. Páni, když mi bylo patnáct…Připadá mi to jako včera a zároveň vím, jakou osobní transformaci a cestu jsem za tu dobu ušla . Nebudu si hrát na Matku Terezu, jasně že ve svých dvaceti letech toho o životě ještě tolik nevím a pořád je ve mně trochu tý naivní patnáctiletý puberťačky. Puberťačky, která si připadala extrémně cool, když tenkrát s tím plastovým kelímkem v jedný ruce a s kabelkou v druhý kráčela plná pocitu, že jí svět leží u nohou. A když jednou za čas jela do Prahy a mohla ten hnědej kelímek vyměnit za limitku od Starbucks, vyfotila to na Snapchat, protože byla tak strašně dospělá.  Ale co je pointou toho, že tohle píšu – ona ta naivnost v životě byla vlastně strašně fajn. V dospělosti člověk tak trochu zapomene jen normálně a možná trochu naivně věřit, aniž by prověřoval. Jenže prověřování je vlastně taková pojistka moderní doby… V tom případě apoštol Tomáš byl prvním moderním člověkem – biblická vsuvka – nevěřil, že byl Ježíš vzkříšen. Nejsem pánbíčkář, ale biblický příběhy jsou vlastně takovými symboly s větší hloubkou. Svojí nedůvěřivostí můžeme způsobit bolest, a to nejen druhým, ale především sobě. A to hlavně v případě lásky a prvotní zamilovanosti. Možná, že zamilovanost je hloupost, narušuje nám spánek a brání koncentraci. Ale je to zároveň ten nejkrásnější pocit (pokud je zamilovanost opětovaná) a totální adrenalin (pokud nevíme na čem jsme). Je to tak pokaždý, když poznáme novýho člověka. Nevíme, co od něj čekat a je to takový krok do tmy, která je ale přes růžový brýle vlastně celá nějaká hezčí.  Spolu s tímhle se ale objevují první pochyby, taková ta otázka: „Jasně, ale co když kecá?“. A to je přesně ono, takže fuck tyhlencty otázky…

Klišé, klišé, klišé…

Když se v životě dostanete do fáze zamilovanosti, tak si ji užijte na 150% a vykašlete se na nějaký pochyby. Pozn. Jen teda úplně nezavírejte oči před tím, co vám říká okolí, protože to má na rozdíl od vás střízlivý pohled na svět. Užívejte si tý přítomnosti plnými doušky a čerpejte ty krásný chvilky do zásoby! Jste šťastní. Alespoň prozatím. Ale co je prozatím? Prozatím jsme na světě. A i kdyby existovalo jen jedno procento, že vaše bae nelže, stojí za to to risknout a prostě to přijmout. Všichni říkají, ať jsme sebejistí, protože pouze sebejistí lidé to někam dotáhnou, tak vězte, že i schopnost uvěřit je vlastně o sebejistotě.

On život není složitej, život si děláme složitým sami. Lidi (včetně mě) potřebujou v životě nějaký drama, aby to byla pořádná jízda. Mám pocit, že tohle přišlo spolu s americkou romantickou komedií (filmy jako Sex ve městě apod.). Když kolem toho všeho není pořádný drama, vzbuzuje to dojem, že si věc o kterou usilujeme nezasloužíme. Ať už jde o lásku, vztahy, práci, sny… A ten pocit, že to takhle na světě funguje jsme přijali jakoby nic. Vlastně i já se čas od času cítím provinile za to, že jsem spokojená teď a tady, bez jakýchkoliv dramat. Až si jednou nabiju hubu a spadnu z toho svýho obláčku, tak se asi budu hodně divit, ale odmítám se tomu poddávat předčasně. Protože život je fakt super, když začnete věřit (hlavně sami sobě).

By Zaneta.