Jak vyhrát nad prokrastinací?

A jak s ní účinně bojovat?

Ono ani tak nejde o boj jako o schopnost nastavit svou vůli tak, aby existenci prokrastinace akceptovala a dokázala jejím nástrahám čelit. Prokrastinace se rozhodně netýká jen naší generace a dala by se přirovnat k přímé úměrnosti: čím víc toho musíme udělat, tím víc se všem těm povinnostem vyhýbáme obloukem. Když člověku začne hořet u… (vy víte kde) a začnou se na něj valit výčitky ze všech světových stran, můžou nastat dvě situace. V té první variantě se člověk pod stresem dokáže namotivovat a vyhecovat, v té druhé variantě je z toho člověk tak frustrovaný, že pro jistotu neudělá nic. Načež v obou případech začne slibování/nalhávání, že příště už takový tele nebude a všechno si hezky systematicky rozvrhne. Ale znáte to, přijde další období stresu a skutek utek. Kde je tedy chyba? A proč se tak děje?

Asi tak před půl rokem jsem začala číst knížku Konec prokrastinace: Jak přestat odkládat a začít žít naplno (samozřejmě v rámci prokrastinace, což bylo „lehce“ kontraproduktivní) a nyní jsem se k ní opět vrátila. Knížka se stala částečnou inspirací pro tento článek, ale v 80% stejně vycházím z vlastní zkušenosti a přesvědčení. I přes spoustu rozporuplných názorů si myslím, že pokud máte nebo jste měli s prokrastinací problém, vyplatí se mít knížku ve svý knihovně a občas jí otevřít, protože mě teda docela nakopla. 

Tak za prvé, prokrastinace není lenost, nýbrž jakési systematické odkládání činností na druhou kolej a následná panika. Pokud bych vás nechala nahlédnout pod mojí pokličku prokrastinace, zjistíte, že má hierarchického uspořádání. Samozřejmě, že se tenhle pomyslný žebříček po mojí lyžařský nehodě kapánek změnil, ale to teď ignorujme. Na úplném vrcholu pyramidy se tyčí povinnosti do školy. Když musím něco takového řešit, okamžitě se pro mě menším zlem stávají emaily, telefony, lékařské prohlídky a tak dál. Jakmile si můžu udělat pořádek ve své emailové schránce nebo bych mohla zavolat k lékaři, radši budu dělat domácí práce všeho druhu. No a když na mě ten den tyhle práce čekají, tak si pro jistotu pustím film, protože ta nevytřená podlaha taky ještě chvilku vydrží. Dobře, může to znít tak, že jsem královna prokrastinace, ale stačí mi se pro něco nadchnout a prokrastinace je ta tam. Pokud mě ta dotyčná činnost motivuje, nemám nutkání utíkat od ní.

MOTIVACE, to je jeden z klíčů, jak prokrastinaci minimalizovat nebo úplně porazit. Jasně, každého motivuje něco jiného. Pracující peníze, studenty získání titulu a s ním spojené dobré pracovní nabídky, někoho dobrý pocit z odvedené práce, někoho pochvala (která je zadarmo a je tak moc důležitá), někoho známky… Druhů motivace může být vážně mnoho, problém přichází v ten moment, když zjistíme, že některá z nich není sustainable neboli udržitelná. Já v té své udělala velký přešlap, celý můj základo-středoškolský studentský život se točil víceméně kolem známek. Představa, že budu propadat z předmětu jako je fyzika nebo chemie (ačkoliv jsem věděla, že vědomosti typu „kyselina se lije do vody a Archimédův zákon o tělesu ponořeném do kapaliny“ v životě potřebovat nebudu), mě přiváděla do mdlob. Nechtěla jsem být ta, kterou učitelka pokárá a řekne, že to má nahnutý. Takže jsem si držela hezkej průměr a motivaci založenou na něčem tak stupidním, jako je známkový ohodnocení. Žanet, Žanet…achjo, mohla bych se tu rozepsat, jak blbá jsem byla, ale to už je jiná kapitola. Není divu, že po maturitě se dostavil pocit divný prázdnoty, protože najednou jsem nebyla povinna se něco učit a bylo jen na mně, jestli se budu vzdělávat jen tak pro sebe. Nojo, jen tak pro sebe, ale proč bych to teda měla dělat, když za to nesklidím ovoce? Dobře, to vyznělo, jako kdybych k tomu všemu byla i povrchní ignorant, ale čert to vem. Naštěstí jsem brzy došla k názoru, že tahle motivace byla prvoplánově unsustainable a já byla sakra hloupá.

Další způsob motivace je mít nějaký cíl. Dle mého názoru to není úplně špatně, je fajn, když se člověk dokáže namotivovat, protože má vidinu toho, že dosáhne něčeho velkého. Nezodpovězenou otázkou zůstává, zda je člověk, který se neustále za něčím žene, udržitelně namotivovaný a hlavně spokojený. Moje odpověď? Pade na pade. Spokojenosti dosáhneme s největší pravděpodobností jen při dosažení onoho cíle, nikoliv po cestě k němu. Tak například: Dejme tomu, že jsem se rozhodla koupit si nové auto. Roky budu šetřit peníze, protože mám vidinu toho, jak si brzo budu vozit zadek v Báwu namísto v autobusu. Ta cesta k našetřeným penězům mě ale bude stát spoustu energie a budu si muset odpírat spoustu věcí. Z čehož plyne, že během cesty k vysněnému autu zřejmě nebudu úplně spokojený člověk. Na cestě ke spokojenosti mě bude omezovat nastavený cíl. Po nějakých letech mám konečně v imaginární garáži svého imaginárního domu auto, nějakou dobu ho obdivuju já a nějakou dobu mi ho závidí i sousedi, ale pak „puf“ auto už není cíl, ale samozřejmost. Přestávám si ho vážit a i spokojenost z naplněného cíle je ta tam. Najednou jsme zase u pocitu prázdnoty a začneme se připravovat na cestu za dosažením cíle dalšího a daleko vyššího, ačkoliv víme, že nás opět čeká cesta odpírání, frustrace a nespokojenosti. Koloběh se opakuje a my se stáváme cílovým závislákem a všichni dobře víme, že jakákoliv závislost je špatná. Ale jak najít tu motivaci, která vydrží minimálně stejně dlouho jako kožich po babičce a bude nám přinášet radost po celou dobu? Řekněme si upřímně, je to cesta dlouhá a doprovázená sebepoznáváním. Nikdo vám bohužel nepředepíše recept a neřekne, zajděte si do lékárny a postavte se s ním do fronty s nápisem „Motivace na předpis“. Ale existuje pár osvědčených rad, kterých je dobré se držet.

• Hledejte spokojenost v přítomnosti. Což sice zní jako klišé, ale věnování se činnosti, která pro nás má smysl a zároveň nás baví, může být často naším hnacím motorem. Mějte na paměti, že i cesta může být cíl, tak proč jít zbytečně cestou obestlanou trny nevole.
• Zaměřte se na své silné stránky, které rozvíjejte. Podle knihy Konec prokrastinace, kterou doporučuji přečíst, by člověk měl pracovat z 80% na svých silných stránkách a ty rozvíjet. Pouze z 20% by pak měl pracovat s těmy slabými. Přečetla jsem si, že „my“ perfekcionisté máme mnohem větší sklon k prokrastinaci. Totiž vědomí toho, že něco nemůžeme udělat/naučit se perfektně je tak moc stresující, že raději tu onu věc odsuneme a děláme věc, kterou umíme a víme, že uděláme všechno proto, aby výsledek byl 100%.
• Pokud děláme to, co nás naplňuje, kde uplatňujeme své dovednosti a silné stránky a zároveň to v nás probouzí pocit výzvy a zvídavosti, přichází výsledky. Výsledky by neměly být cílem, ale měly by nás posouvat dál a dál.

• Spokojenost ze sebe samého. Dělejte nesobecké věci, spolupracujte, komunikujte se svým okolím, aniž byste od nich vyžadovali něco na oplátku. Nejdůležitější hodnotou života jsou mezilidské vztahy, které je třeba brát jako něco výjimečného a o ty pravé vztahy jako je například přátelství a láska pečovat.

A tímto, trochu sluníčkářským poselstvím, bych dnešní článek završila.

Hledejte motivaci tam, kde vidíte rozvoj svého potenciálu.

Mimochodem, příště vám sem hodim článek s tipy, které zabírají proti prokrastinaci mně.

Pusu.

ByZaneta.