Vykašli se na malichernosti, buď vděčný a žij!

Vděčnost

Jak je vnímána? Jde jen a pouze o vyřčené slovo, nebo svým chováním skutečně naplňujeme její hodnotu? Často se s ní setkáváme. Často v ne úplně upřímném slovním spojení, ale přeci bychom její váhu neměli brát na lehkou váhu…

Věřte mi, vím, o čem mluvím, rok 2019 je pro mě zatím jedním velkým obratem o 360 stupňů a VDĚČNOST v něm hraje asi takovou roli, jako Sylvester Stallone v Rockym. Cílem tohoto článku není vzbudit ve vás lítost, ale naopak docenit vděčnost a vážit si maličkostí. Abych vás nějak uvedla do obrazu, tak se vámi podělím o trochu osobnější zpověď. Nepředpokládám, že tahle moje story bude zajímat spoustu lidí. Pokud ale přiměje alespoň jednoho člověka upřímně zapřemýšlet nad tím, jaké má vlastně štěstí, že může fungovat bez jakéhokoliv zdravotního handicapu, bude cíl tohoto článku naplněn.

Je zvláštní poznat na vlastní kůži, že stačí jeden moment a z naprosto zdravého člověka se stane člověk, který je odkázaný na pomoc ostatních. Stalo se, co se stalo, z víkendu plného nepředstírané radosti ze života, z víkendu, kdy jsem se cítila šťastná a byla ve společnosti skvělých a upřímných lidí, se stal víkend na který zřejmě nikdy nezapomenu (jak v dobrém, tak ve špatném slova smyslu). Long story short – Rakousko, hory, lyže, poslední jízda, špatný terén, vyšší rychlost a můj grandiózní pád s vjezdem do lesa, kde mě zastavil až strom, rostoucí pár desítek metrů níž od místa, kdy jsem nestihla vychytat jednu sněhovou muldu. Když odbočím od tématu, tak s naprostou vážností můžu říct, že bez helmy jezdí jenom úplní idioti, kteří si života za mák neváží a že i páteřák by se měl stát must have každého lyžaře a snowboardisty. Anyway, tohle nešťastné zakončení víkendu na horách mělo za následek to, že jsem od základu překopala celý svůj pohled na život.

Stalo se, co se stalo. Už dva týdny žiju v nemocniční bublině mimo Českou republiku. Jsem odkázaná na psychickou podporu rodiny a mých nejbližších. Pak taky na internet a sociální sítě, díky kterým alespoň trochu vím, co se za tou barikádou děje. A tak jsem si všimla jednoho nešvaru, který by mě (kdybych mohla) dokázal zvednout ze židle. Zase se dostávám k tématu Instagram, ale ať si to chci, nebo nechci připustit, stal se teď pro mě nástrojem, díky němuž se odpoutám od nemocniční reality. Nevím, u jakého procenta případů je to z recese a u jakého naprostá upřímnost, ale často se zde setkávám s tím, jak si lidi stěžují. A nemyslím jen na počasí (ok, teď zřejmě přišlo jaro, takže všichni jen kvetou), ale na životní styl jako takový… Tak za prvé, to jak si nastavíme životní priority je z velké většiny případů na nás a za druhé, proboha, proč jsme posedlí stěžováním si? Stěžováním si začínáme konverzace, stěžujeme si na minulost místo toho, abychom řešili přítomnost a byli VDĚČNÍ už jen za to, že každé ráno můžeme vstát z postele. Vím, že teď tohle všechno vnímám poněkud vyhroceně, ale tak to prostě je. I já jsem byla, možná stále trochu jsem, jedna z vrchních stěžovatelek okrsku. Většinu věcí jsem ignorovala a brala je jako samozřejmost. Taky jsem měla plány a rozhodně to byly jiné plány, než ležet celé dny v posteli. Jenže v životě vždycky nejedeme podle nastoleného harmonogramu a HLAVNĚ, já dostala druhou šanci, kdy vím, že za nějaký čas budu zase schopná bez problému z té postele vstát a normálně chodit. Šanci, kterou využiju také k tomu, abych přehodnotila význam bytí.

Takže, co mi tenhle nečekaný životní milník přinesl?

• Přestala jsem řešit, s prominutím, sračky. Moje životní filozofie se zakládá na tom, že všechno se děje kvůli něčemu, není tedy divu, že abych přestala řešit ty malicherný, musela jsem zákonitě spadnout do větších (jinak si to nedovedu vysvětlit). Místo toho, abych byla vděčná za to, jaká jsem, nebyla jsem se sebou dostatečně spokojená. Jedním z mých snů bylo mít pekáč buchet (možná, že kdybych vynechala ty opravdický sugar-full a gluten-full, jednoho dne bych toho docílila). Teď po operaci obratle jsem ráda, že moje páteř zvládá takový zápřah a sedy-lehy mám, vy víte kde. Kvůli modelingu jsem potřebovala shodit pár cm přes boky, což se mi nedařilo a teď? Panebože díky za můj zadek, který mě při tom pádu podržel a vydržel! Jsem VDĚČNÁ a děkuju svýmu tělu za to, jak to všechno zvládá! Je přirozený, že je k sobě člověk kritický a udává si vyšší a vyšší cíle, ale je třeba dát tomu nějaké mantinely.

• Vážit si maličkostí. Jsem tak trochu dámička, tak to berte s rezervou, ale cítit jak mi horká voda stéká po těle a pocit čerstvě umytých vlasů je prostě boží a když jsem o tohle všechno (na pár dnů) ve vteřině přišla, slovní spojení „dát si sprchu“ pro mě získalo úplně jiný rozměr, věřte mi.

• Moje psychika. Myslela jsem, že jsem strašná padavka a srab, který je schopen letět k doktorovi se zlomeným nehtem, protože má podezření na smrtelný zranění. Po tomhle všem můžu sama sebe uklidnit, že taková padavka asi nebudu. Po prvotním šoku jsem byla rozhodnutá, že zbytek tý sjezdovky prostě doplužím, kamarádi mě napěchují do auta a pojedu do ČR, děj se co děj. Hm…tak to přes bolest neklaplo :D. Celkem rychle jsem si dala dohromady dva a dva a usoudila, že jsem měla štěstí v neštěstí. V hlavě jsem se přepla na sluníčkářský mode, který byl samozřejmě ovlivněn i lidmi kolem mě. A s tím je spojený následující bod.

• Všechno je o lidech, kterými se obklopujete. Vím to už dávno a teď se mi to jen potvrdilo. Mám kolem sebe ty nejlepší lidi pod celým širým nebem. Lidi, kteří obětují veškerý komfort na úkor mého psychického i fyzického zdraví, zasypou mě optimismem, když jsem fucked up a kterým budu navždycky vděčná! <3

• Otázka kam se pohnout – vyřešena. Tuhle otázku řeším posledního půl roku 24/7. Pád mě v nějakým seberealizačním pohybu na čas zabrzdil, takže metou mého života se stala touha normálně chodit a mít zase sociální život mimo sociální sítě. A taky se teď alespoň můžu soustředit na školu.
• Je to o tom, jak si to v hlavě nastavíte. Na pokoji tu se mnou byla 96letá paní a jako pardon, ale její přístup k životu? Je pravda, že německy toho dohromady moc nedám, protože němčinu jsem měla naposledy v devítce, kdy vrcholem všeho bylo vyhláskovat jméno a představit se. Ale když tahle stařenka neustále opakovala ta samá slova kdykoliv, když přišla zdravotní sestra, nedalo mi to a přeložila jsem si je. Význam těch slov? Laskavost, vděk, chvála a neustálé děkování (tomu jsem rozuměla by the way). Žádná zapšklost, s jakou se setkáváme u většiny českých důchodců, ale vlídnost. A víte co? Taky že už ji pustili domů.

Uvědomila jsem si toho mnohem víc, ale tyhle body jsou podle mě nejdůležitější. Na začátku článku jsem psala, že pokud nějakým způsobem pomůže alespoň jednomu člověku, budu strašně ráda. A kdo ví, třeba tím člověkem budu nakonec já sama…Protože vím, že až se z toho všeho dostanu a já vím, že brzy, určitě začnu mít „roupy“ a budu polemizovat nad tím, zda je můj život skutečně plnohodnotný. To si potom přečtu těchto pár řádků a budu vědět, že je. Protože mám to nejcennější – zdraví!

S tímhle poselstvím se loučím

ByZaneta.